Ztraceni na SumultěLost on Sumulta
Naše altajské putování se blíží ke konci a před námi je poslední multi-day. Řeka Sumulta pro nás měla být řekou na rozjetí, než sedneme na něco ostřejšího, jenže tohle je Rusko a klíčové není plánovat, ale přizpůsobit se.
Dobrá zpráva je, že trek na řeku by měl být tou nejnáročnější částí, a jakmile sedneme na vodu, budeme si to jen užívat a dávat se do kupy po spodním Bashkausu, který nás slušně utahal. Dlouhá jízda autem nás dostává z údolí Chulyshmanu přes Ulagan na hlavní silnici, vedoucí z Mongolska skrz Altajskou Republiku do Ruska. Tato únavná cesta trvá celý den, kdy jedeme na severozápad téměř až do Gornoaltajsku a potom zase na jihovýchod proti proudu mocné řeky Katuň. Mezitím se s pomocí ženy našeho řidiče snažíme zamluvit na cestu k řece koně, neboť naše kilometráž takovou možnost zmiňuje, a představa takhle stylové cesty na řeku se nám dost zamlouvá. Nedaří se nám nicméně sehnat jakékoliv spolehlivé informace a tak se rozhodujeme zkusit štěstí až na místě. Těsně před setměním nacházíme písčité místo na přespání na břehu řeky u pěkné série vln, uvaříme rychlou véču a jdeme na kutě.
Další den brzy dopoledne dojedeme do vesnice Edigan a snažíme se sehnat ty koně. Ukazuje se, že nikdo nemá o takový obchod zájem, ale místo odmítnutí na rovinu slyšíme výmluvy jako ‘koně se bojí lodí’, ‘cesta je tam moc klikatá’ a spoustu podobných věcí. Nu, alespoň jsme to zkusili. Naposledy nakupujeme (vlastně nakupuje Terka, protože jediná mluví rusky) a pokračujeme dál, abychom se dostali autem co možná nejdál. Asi po dvou dalších hodinách jízdy a 1500 nastoupaných výškových metrech se ocitáme na podmáčené louce a začíná pršet. Jsou skoro 4 hodiny odpoledne a je celkem jisté, že dnes trek k řece nedojdeme. Rakouská skupinka to šla 6 hodin a my máme před sebou jen 5 hodin světla. Rychle se převlékáme, rozdělujeme jídlo na 4 dny, balíme lodě a dáváme se do pohybu.
Jediná mapa, kterou máme v autě, je v měřítku 1:500 000 a nemá vrstevnice, tak si ji aspoň fotím. Saša, náš řidič, říká, že to je snadné, měli bychom se pořád držet cesty a jakmile cesta skončí, máme jít doleva. Až na to, že tam Saša nikdy nebyl, to zní skutečně jednoduše. Loučíme se tedy a pomalým leč vytrvalým tempem táhneme své lodě vstříc dalšímu dobrodružství. Než uběhne první hodina, už nás mate směr, kterým cesta vede. Podle mapy by se měla stočit mezi dva výrazné vrcholy, ale pořád jde moc na jih. V tomhle měřítku je těžké určit naši polohu na mapě, ale s pokynem ‘držte se cesty’ na paměti, pokračujeme po cestě dál. Během dalších dvou hodin narazíme na několik rozcestí a snažíme se držet vlevo, ale cesta stále vede víc na jih, než by se mi líbilo. Louky a lesy se střídají kolem cesty a kdyby tu a tam v blátě nebyly medvědí stopy, myslel bych si, že jsem na výletě v Brdech.
Občas jde cesta slušně do kopce a musíme lézt po čtyřech, abychom naloženou loď dokázali vůbec táhnout, všichni jsme unavení a úplně zpocení, ale jdeme dál s občasnou zastávkou na napití. Po čtyřech hodinách šlapání vlastně moc nevíme, jestli se blížíme k řece a kolik cesty máme ještě před sebou. Jsem si už celkem jistý, že tohle není správná cesta, ale šlapeme dál, k řece stejně musíme dojít. Zbývá už jen asi hodina do setmění a tak se rozhodujeme zastavit na prvním vhodném místě na spaní. Už nemáme skoro žádnou vodu a poslední hodinu jsme nepotkali žádný potok, kde bychom mohli nabrat. Když už je skoro tma jak v pytli, nakráčíme do zjevného kempoviště, využívaného zřejmě lovci a turisty, těžko říct. Je tu tolik odpadků, že to vypadá jak skládka. Desítky pet lahví, lahve od alkoholu, rozbité sklenice a spousta různých plastových obalů se tam prostě váli mezi stromy. Na našem putování už jsme si všimli, jak špatně se tu běžní lidé chovají k přírodě, ale tohle, uprostřed ničeho, je prostě moc. Nedaří se nám najít žádný zdroj vody a tak nakonec slijeme zbytky vody z pohozených petek a dáme dohromady dost na hrnek čaje pro každého. Nálada je trochu ponurá, jak tam tak sedíme okolo malého ohýnku a srkáme svůj jediný hrnek čaje a snažíme se trochu usušit naše propocené oblečení. Bez vody není večeře a tak jdeme spát a odhadujeme, kolik hodin šlapání nás čeká zítra.
Jak ležím pod plachtou, uvědomuju si, že v lese kolem nás je strašidelné hrobové ticho, jediné slyšitelné zvuky vydává náš oheň a chrápající Snížák. Nejsem jediný, kdo si toho všiml a tak Terka ve strachu z medvědů udržuje oheň celou noc. Naštěstí nás v noci nikdo nenavštíví, jediné zpestření jsou vzdálené výstřely následované psím štěkotem.
Budíme se brzy, žízniví a bolaví z včerejšího šlapání, ale aspoň nám přes noc uschly ponožky (prvních 100 metrů, než přišla velká louže, bylo fajn). Cesta vede dál a nějakých 5 kilometrů před námi už jasně vidíme údolí. Vysoká tráva na loukách, přes které jdeme, nám dává zabrat a postupujeme pomaleji než včera. Stále nemáme žádnou vodu. Obloha nad námi je modrá a slunce začíná pálit. Tlačíme to dál s vědomím, že se blížíme k řece. A náhle cesta, dost široká pro terénní auto, mizí. Ok, tak teď bychom měli jít doleva. Ale co si to namlouvám, jsme úplně jinde než bychom měli být. Kousek pod námi zurčí malý potůček a tak se konečně můžeme napít vody a dáváme krátkou přestávku, kterou vyplňujeme pojídáním borůvek. Terén před námi padá do údolí, ale není vidět žádná cesta a s naloženými loděmi se musíme dobře rozmyslet, kudy jít. Na 20 minut se rozdělujeme a ve vhodných směrech hledáme použitelnou cestu.
Tomáš nachází malou, zřejmě loveckou stezku, vedoucí podél potůčku, ze kterého jsme pili. Stezka nás vede poslední a nejnamáhavější částí treku. Spád se zvyšuje a my se prodíráme křovím, překonáváme strmé kamenné moře a vláčíme naše těžké lodě přes tlející kmeny. Po možná dvou hodinách tohoto utrpení Tomáš vykřikne – ‘Vidim řeku!’ a v tu chvíli víme, že jsme to dokázali. Zakrátko jsme nazí v řece, pijeme její čistou vodu a smýváme ze sebe pot. Jedním jídlem si vynahrazujeme vynechanou večeři a snídani a ve 2:30 s radostí sklouzáváme v lodích do řeky.
Vodní stav je zjevně nízký, ale jet se dá a tak rychle proskáčeme čtyřkové peřeje na očí, užívajíce si každý záběr. Potom se řeka trochu uklidní na takovou trojku a po pár kilometrech vysedáme na pěkném kempovišti s ohništěm, které vypadá jako celkem často využívané. Celkem rutinně vytváříme oheň, čaj, plachtu, večeři a další čaj. Najednou si na protějším břehu všimneme skupiny lidí na koních, kteří sestupují dolů k řece, brodí a jednou k nám. 4 chlapi s puškami na ramenou, 2 kluci a 3 koně s nákladem. Letmo se pozdravíme a oni pokračují asi 30 metrů za kemp do lesa. Na vteřinu je nám hloupé, že jsme zabrali tak pěkné místo jen pro nás 4, ale pak se ozve zvuk motorové pily a dojde nám, že chlapíci rozhodně přijeli připravení. Další 2 hodiny se pila nezastaví, rozdělají velký oheň nachytají spoustu ryb, postaví velkou plachtu a vypadá to, že tu jsou aspoň na týden. Později se dozvíme, že další den jedou jinam, tak přemýšlím o ruském stylu a doufám, že si své odpadky odvezou zase zpátky. Nicméně jsou přátelští, prohodíme pár slov a dostaneme nějaké ryby, což je příjemné.
Jakmile další den balíme a oblékáme se do sucháčů, naši sousedé se přijdou podívat a na všechno jsou docela zvědaví. Nemůžou uvěřit, že jsme sem přišli po svých a zjevně to na ně udělalo dojem, o to víc Tereza jako holka. Loučíme se a pokračujeme v naší cestě po řece. Je to příjemná WW 2-3 a největší pozdvižení je obrovský stromový zával asi v délce jednoho kilometru. Naštěstí se nám podaří najít objížďku lesem, kde si řeka našla novou cestu, a tak nás to stojí jen několik přenášek.
Pak už přijíždíme na soutok s Velkou Sumultou a propracováváme se pětkovým úsekem, který bezprostředně následuje.
Odtud řeka rychle teče k soutoku s Katuní, začíná pršet, je zima a zataženo a každá větší vlna je dost nepříjemná. Po troše prohlížení konečně nacházíme vhodné místo na spaní a rozděláváme velký oheň, abychom se zahřáli. Po čaji a večeři zbývá ještě spousta času do setmění a pořád prší a tak nacházíme nejlepší řešení na deštivé večery tím, že rozděláme velkou vatru a u ní stojíme nazí.
Poslední den se probouzíme do deštivého rána. Na jednu stranu se nikomu nechce vstávat, ale víme, že je před námi ještě nějakých 6 hodin pádlování. Čaj, kaše, balení a už zase plujeme. Po pár zatáčkách přijíždíme na soutok s Katuní, vidíme Putinovu ‘chajdu’ na protějším břehu a necháváme sílu řeky, aby nás vláčela dál. Další 4 hodiny trvají věčnost, za každou zatáčkou je další, máme hlad a jsme unavení. Přestat pádlovat znamená mít hlad déle a tak mechanicky pádlujeme vpřed, všímaje si prvních známek civilizace: krávy, dřevěná ohrada, vysílač na kopci v dálce a konečně silnice a nějaké domy.
Konečně připlouváme na písčitý kemp, kde jsme spali před třemi dny. Naše auto tu není, ale na to už jsme zvyklí. Tohle je Rusko. Rozděláme oheň a počkáme, až nás někdo přijede vyzvednout.
Our Altay journey is coming to an end and there’s one last multiday trip ahead of us. Sumulta river should have been our warm-up trip before we put on some harder stuff but this is Russia and the key is not to plan but to adapt.
Good thing is that the hike-in should be the most difficult part of it and once on the river, we will just relax and recover from the Lower Bashkaus, after which all four of us are pretty tired. Long long drive takes us from Chulyshman valley via Ulagan to the main road going from Mongolia through Altay Republic to Russia. Our exhausting ride takes whole day going north west nearly to Gorno-Altaysk and then back south east upstream along mighty Katun river. In the meantime, with help of our driver’s wife, we’re trying to book horses for the hike-in as uur guidebook mentions such a possibility and we would love to get to the river with some style. Unable to get any reliable information at all, we decide to give a try once we get there. Just before dark, we find a sandy camping spot by a nice wavetrain rapid, make some quick dinner and go to sleep.
Next day, we get to village of Edigan, trying to get the horses. It turns out that noone really wants to do that kind of business but instead of telling us straight, we’re hearing excuses that horses are afraid of boats, trail is too crooked and lot other things. Well, at least we tried. We do one last shopping (actually Tereza does it as no one else can speak Russian) and get moving again to get as far as we can by car. After about two another hours of driving and gaining some 1500 metres of altitude, we found ourselves on a damp meadow and it’s starting to rain. Its nearly 4 o’clock in the afternoon and we’re quite certain we won’t be able make the hike-in today. Austrian group hiked for 6 hours and we only have about 5 hour of light left. We quickly change, ration the food for 4 days, pack our boats and get moving.
The only map we have in the car is 1:500 000 with no contour lines, so at least I took a photo of it. Sasha, our driver, says its easy, we should just stick to the track all the time and when the track dissapears, we go left. Apart from the fact that Sasha has never walked there, it really sounds easy enough. So we say goodbye and in slow but steady pace. we drag our boats towards next adventure. Before first hour passes, we’re already confused with the direction the track is going. According to the map, it should make turn betweek two distinct hills, but it keeps going too much to the south. At this scale, it’s hard to tell where we are on the map, but keeping ‘stick to the track’ in our minds, we keep going. In the next 2 hours, we reach several junctions and keep going but the track still goes more to the south than I’d like to. Meadows and forests take turns along the track and if there weren’t some bear tracks in the mud every once in a while, I’d think I’m hiking in Brdy near Prague.
Sometimes the track goes uphill and we have to get on all four to keep the loaded boat moving, we’re all tired and sweaty but keep going with occassional short break to drink some water. After four hours of walking, we don’t really know if we’re getting close to the river of how much further we need to go. I’m quite sure that this is not the right track, but if we keep going, we’ll reach the river anyway. It’s only one hour of light left so we decide to take first good camping sport. We almost have no water left and there was no stream for last hour to replenish water supplies. It’s almost pitch black when we walk into an apparent camping spot, possibly used by hunters or tourists, we wouldn’t know. There’s so much garbage that it looks like a dump. Dozens of plastic bottles, empty booze, broken glass jars and a lot of various plastic packaging just lying there among the trees. During our trip we got the idea, how badly the ordinary people treat their environment, but this, in the middle of nowhere, was too much. We’re unable to find any source of water so in the end we go through leftovers in the plastic bottles we found here and collect enough to brew a cup of tea for each of us. The spirits are a bit gloomy as we sip our only cup of tea sitting around a small fire and try to dry our clothes soaked by sweat. No water means no dinner so we go to sleep and wonder how many hours of hiking there is for us tomorrow.
Lying under the tarp, I realize that the forest around us is creepy silent, the only sounds coming from our fire and snoring Peter. I’m not the only one to notice that and so Tereza keeps the fire burning the whole night as she’s scared of bears. Fortunately we have no visitors, the only distraction being distant gunshots followed by some dog barking.
We wake up early, thirsty and sore from the yesterday’s hike, but at least our socks have dried through the nigh (first hundred meters until the first big puddle blocked our way were good). The track keeps going and we can now clearly see a valley maybe some 5 kilometers ahead. High grass on the meadows we cross gives us hard time dragging our boats and our progress is slower than yesterday. We still have no water. The sky is clear and the sun begins to shine. We keep pushing, knowing that we’re getting close the rivers. And then the track, wide enough for an offroad car, dissapears. Ok, so now we should go left. But who am I kidding, we’re completely somewhere else than we should be. Small stream trickes just below us so we finally drink some water and have a short break while eating blueberries. The terrain ahead of us drops towards a valley but there’s no visible path and with our heavy boats, we must choose wisely where to go. We decide to split for 20 minutes and search possible directions for a usable path.
Tomas finds a small, possibly hunter’s path, following down the stream we just drinked from. It leads us through the last and the most strenuous part of the hike in. The gradient increases and we squeeze ourselves through bushes, cross steep scree and drag our heavy boats over rotting logs. After maybe two hours of this torture, Tomas shouts – “I can see the river!” and we know we made it. Shortly after, we’re naked in the river drinking its fresh water and washing our sweaty bodies. One meal makes-up for missed dinner and breakfast and at 2:30, we happily slide into the river in our boats.
Apparently the level is low but manageable and we quickly bounce through some class 4 rapids on sight, enjoying every stroke of our paddles. Then the river eases to some class III and after another few kilometers, we take-out at a nice camping spot with a fireplace, which seems to be used frequetly. Our usual routine produces fire, tea, tarp, dinner and another tea. Suddenly we spot group of mounted men on the other side of the river, descending from the ridge and then crossing the river and coming to us. There are 4 men armed with rifles, 2 boys and 3 horses just carry some cargo. We briefly greet each other and they continue past the camp site some 30 metres into the woods. For a second, we feel bad for taking this nice spot for just 4 of us but then we hear a sound of a chainsaw and realize that these guys apparently came prepared. For another 2 hours, chainsaw won’t stop, they start a huge fire, catch a lot of fish, put up a really big tarp and seem like they’re gonna stay here for at least a week. Later we find out that they’re leaving next day, so I’m thinking about the Russian style and hope that they’ll take their garbage with them. Anyway, they’re friendly, we talk communicate briefly and get some fish, which is nice.
Next day, when we start to pack and change in our drysuits, our neighbours come over, curious about everything. They can’t believe we got here by foot and seem to be quite impressed by that and even more by Tereza as a girl. We say goodbye and continue our journey on the river. It’s nice class 2-3 with the biggest highlight being a huge log jam, some 1km long. Luckily, we manage to find an alternate route through the forest where the river’s diverted with only couple portages.
Then we reach a cofluence with Greater Sumulta and work our way through some of the class 5, which immediately follows the confluence.
From there on river goes fast towards Katun confluence, it starts to rain and it’s cold with an overcast sky and every bigger wave is very unpleasant. After some scouting, we finally find a convenient camping spot and start a big fire to get warm. After a tea and dinner, there’s still a lot of time before dark and it keeps raining, so we find an ultimate solution for rainy evenings by making huge bonfire and taking our clothes off.
Last day we wake up into a rainy morning. In one hand, no one wants to get up, but we know there’s some 6 hours of paddling ahead of us. Tea, poridge, packing and we’re floating down the river again. After a few river bends, we reach conlfuence with the mighty Katun, spot Putin’s ‘cottage’ on the other side of the river and let the power of the river drag us further. Next 4 hours feel like an eternity, every river bend reveals another one, we’re hungry and tired. Stopping to paddle just means being hungry for longer time so we mechanicaly paddle forward, noticing first signs of civilization: cows, wooden pen, transmitter on a distant hill, and finally a road and some houses.
Finally, we reach the sandy campspot where we slept 3 days ago. Our car is not here, but we’re already used to that. This is Russia. We’ll start a fire and wait for someone to pick us up.
